Vasudhara
Sleduji hranice států z výšky, pohledem orla a zjišťuju, že vlastně žádné neexistují. Tedy ano, ty ve smlouvách mezi jednotlivými zeměmi, ale tady shora jsou těžko k nalezení. Možná Velká čínská zeď, jenže tudy můj let nevede. Možná vysoké hory by mohly tuto hranici tvořit, ta většinou platí pro přírodu. Himaláje zadržují monzunové přeháňky a na druhé straně bude dešťů méně. Letos je celkově monzun slabší…
Můj Mistr mě učil: „Ve kterém patře žiješ?“ Život můžeme prožívat v různých úrovních. Někomu stačí lelkovat ve spodních podlažích, v oblastech, které se točí kolem živočišných potřeb, chuti k jídlu, chuti na nové auto, milenku, lepší byt, postavení… Proč ne! Vše je to součástí života, vše to tady dokázat. Mít sebedůvěru za tím vším jít a mnohem dál. Hledat, co dělá člověka naplněným. Dojít až na hranici…
Sleduju tady život z výšky a uvažuju o odlišných lidských motivacích a tím o odlišných lidských životech. Stoupáme výš k modré obloze, není to příjemné překonávat jednotlivé vrstvy. Přemýšlím, kde je v nás Everest hmoty, na Zemi je to jasné, jsou to osmitisícovky, ale co je to v našich životech? No jasně, osm, osmitisícovky. Zkoušky, ty můžeme spojit s číslem osm, s principy Saturna, životními zkouškami. A když člověk za něčím nesnadným jde, někde tam na vrcholu osmitisícovky čeká sladká odměna, překonaní se. Vrchol osmitisícovky v našem nitru… Každý ví, jestli ho někdy dosáhl nebo ještě ne…
Na vrcholu, bez zbytečných myšlenek, konečně mysl utichne a nic nechce.
Život na Zemi je teď pod námi. Ne, že bychom do něj nepatřili, je nás tu spousta a gravitace stále působí. Ale možná na pár chvil jsme ve větší výšce a nadhled nad životem pomalu přichází.
Srdce, čakra č.4, Anaháta, jsou vrcholy našeho života. Naše osmitisícovky, hluboké prožitky, kdy hlava konečně vypíná. A každý k nim jde jinou cestou… Srdce je zároveň poslední “hmotné“ centrum, kde na vrcholu prožitku hmota mizí. Plujeme v letadle nad těmito osmitisícovkami, ale modré nebe Višudha 5.čakra(krk) je ještě vysoko. V této výšce je to vzrušující, úplně jiné než na Zemi. Bohužel možná díky, že jen na nějakou dobu… Jsou tu různé vrstvy, kterými letadlo proniká k blankytně modrému nebi Višudhy centru tikajících hodin naší karmy, a tak se pohybujeme mezi 4. a 5. čakrou a v nadhledu rozjímáme o životě na Zemi. Hluboké lesy, hluboká jezera, oceány připomínají podvědomí. Denní slunce, ozářená krajina, zase vědomí. Hory, vrcholy lidských životů a propasti, propady, které člověka transformují.
Mění se mraky, teď je tu úplné “mlíko“, vše se mi zastřelo, a teď zase “beránci“ a tak různě podle čistoty vnímání našeho života pohlédneme i přímo ze Země do výšin života, skutečné intuice, jasnozření, kdy cítíme nebo vidíme jasně směr, kudy se v životě vydat, kde odbočit… a nebo se nám to různě hustě zastře, tak, jak to dělá obloha. Máme jasno, jindy polojasno a někdy i dlouhodobě zataženo v pocitech tady a teď nebo pohledu do budoucnosti. A to u nás ví každý začínající spirituální adept, že přítomný okamžik tvoří budoucí život. Že jsme si strůjci našich osudů.
Slunce už je nahoře za blankytnou zemskou atmosférou, to nejvyšší, nejzářivější, kam můžeme za dne dohlédnout, den je lidské vědomí. V tu chvíli plněji chápu Staroegypťany a jejich uctívání Boha Re…
Dívat se na mraky ze zdola, to můžeme všichni, dívat se shora (letušky to mají denním chlebem, jenže už se ani moc nedívají). I to může být v životě past.
Žít nahoře a přestat vidět životy všech miliard lidí, co jsou níž. Tak ať jste, kde jste, často se dívejte do oblohy, mraků a bouří a čtěte. Co? Však víte, váš život. Myslete na jednu věc a sledujte, co se bude dít. Vyjasní se? Zatáhne se ještě víc? Nebo začne pršet?
Sleduju tady život z výšky a uvažuju o odlišných lidských motivacích a tím o odlišných lidských životech. Stoupáme výš k modré obloze, není to příjemné překonávat jednotlivé vrstvy. Přemýšlím, kde je v nás Everest hmoty, na Zemi je to jasné, jsou to osmitisícovky, ale co je to v našich životech?